Dovolená 2010, část 5 - Skalní hrad Sloup a potíže ve Svojkově

27. prosince 2011 v 15:57 | MarijaKes |  Cestopis Máchův kraj a Děčínsko
Středa 21.7.2010

Před sebou máme ještě tři dny dovolené. Počasí je jak na objednávku, obloha vymetená s několika plovoucími peřinkami. Jednou ze zvláštností, na které mě Mikeš v knížce upozornil je skalní hrad Sloup a Modlivý důl. Dnes se tedy vypravíme tam a prošmejdíme okolí, které je také velmi zajímavé. Po tradiční snídani jedeme autobusem směr Sloup, ale vystupujeme U sedmi trpaslíků. K hradu půjdeme po modré takovým obloukem kolem Cikánské jeskyně. Cikánská jeskyně skutečně byla

dříve obývaná kočovnými cikány a později za trampské éry zde jistě plály ohně a zněly písně i těchto milovníků přírody. Ach jo, kde jsou ty časy. :) modrá je tamhle. Odbočujeme vlevo do lesa. Skalní útvary jsou zde na Českolipsku snad všude. Ale která z těch skal je cikánská jeskyně poznáváme hned. Jako barák s podpěrným sloupem.


Všimla jsem si, že v mnohých skalách jsou vydlabány celé místnosti, okna , vchody. Skály sloužily jako úkryty a příbytky pašerákům. Modrá se zatáčí doprava, jsme na asfaltové silničce a před námi na skále hrad. Michal jako vždy šlape kus přede mnou. Po pravé ruce mám malý rybníček a znám spoustu fotek, kde se hrad odráží na hladině vody tohoto rybníčku. Nevolám na Michala a zabočím k rybníčku. Hned poznávám, že já takový krásný snímek mít nebudu. Sluníčko se mi šklebí přímo do objektivu. To je škoda, chtělo by to se sem vrátit ještě odpoledne, ale to my budeme úplně někde jinde. S povzdechem, že nemusím mít všechno se snažím dohnat Michala. Už čeká pod hradem a právě se otevírá pokladna. Stoupáme po dřevěném schodišti k malému hradu zbudovanému na skále a ve skále. Moc se mi tu líbí, spoustu zákoutí, ochozů, na skále rostou borovice, z kaple se nese barokní hudba. Dva umělci, zřejmě studenti konzervatoře, dodávají prohlídce hlubší atmosféru.



Prohlídku máme za sebou, zase hromadu fotek a kam nyní? Na hradě není WC, ale je zbudováno pod hradem na druhé straně silnice a přitahuje nás rovněž stánek s občerstvením. Mají zmrzlinu.dáme si, hledáme mapu, značky. Mapa tu je, ale naše turistická trasa nikde není vyznačena. Právě pro motorizované návštěvníky, kteří se musí vrátit ke svému vozidlu je zde několik značených okruhů po zajímavostech okolí. My se nechceme vracet, chceme dojít k Modlivému dolu u Svojkova, takže projít kolem lesního divadla a jít dál. A tak se opět dohadujeme. Nakonec vidím červenou značku, ale Michalovi se po ní nechce, má strach, že neuvidí všechno, že musíme jít také některý okruh. Tentokrát trvám na svém. Ne! Jde se po značce, ta přece také určitě vede turistu kolem zajímavých míst. Nakonec zjišťujeme, že červená značka kopíruje jeden z okruhů a mezi skalisky vcházíme na prostranství lesního divadla. To musí být krásný zážitek sledovat tady některou divadelní hru. Hlediště zbudované ve svahu perfektně využívá terén a jeviště se skalními kulisami, kde jsou rovněž místnosti vydlabané ve skále na mne působí jedinečně. Červená značka nás nyní nutí vydrápat se do strmého svahu. Juj, je to fuška, ale nahoře je za odměnu nádherná podívaná do kraje. Hrad Sloup se nyní krčí pod námi. Tady se mi moc líbí a chvíli tu zůstávám. Všichni návštěvníci se vrací po okruhu zpět, Michal zase někam spěchá po červené. Musím být nekompromisní. Nyní, když jsem tu sama a je tu krásně, mám hned utíkat pryč? Tak to ne. Však on na mne někde počká. Pokochala jsem se a jdu dál. Kolem kříže, pak velké stoupání, klesání, hřebenovky tu prostě nejsou. Nikde není ale ukazatel a na něm zmínka o Modlivém dolu. Vždyť je to taková rarita. Snad ho nemineme. Sestoupíme po sluncem zalité planině opět do chládku lesa. Objevujeme tak nádherné místečko, že musíme shodit batohy, vyzout boty, vytřepat jehličí z bot a trochu posvačit. Michal ale šmejdí kolem a nadšeně volá, že jsou tu borůvky. Varuju ho, ať se nepouští za borůvkami do skal, že to může být zrádné. Proč já se pořád tak bojím. Vždyť má třicet let. Ale přece jen, je mírně retardovaný, od mala zápasí s několika kombinovanými vadami. Ale v neznámé skalnaté krajině se musí chovat obezřetně každý..Napadají mě všelijaké scénáře. Nekonečná chvíle nervů a už ho slyším, vrací se. Pojídáme borůvky z jídelní přepravky, když kolem procházejí dva turisté. Jinak jsme na značce snad sami, ostatní využívají okruhy. Sbalíme se, pokračujeme. Stezka již prudce klesá, myslím, že Modlivý důl by tu měl být už každou chvíli. Před námi se najednou objeví žlutooranžová skála tvaru hlavy s vydlabanou místností s vchodem a oknem. Michal už je uvnitř a mává z okna:"vyfoť mě"! Cvak! Pokračujeme již prudkým klesáním, přibývá balvanů v cestě. A nyní nevím. Musím se protáhnout mezi dvěma balvany, ale tam by se neprotáhl snad ani křeček. Musím přes balvany a nějak dolů. Nějak! Pode mnou vodopád balvanů. Michal už je zase Bůh ví kde a mně překáží ty trekové hole, co mi jinak pomáhají. A zrovna tady se musí usadit k odpočinku ti dva turisté. Jako diváci zvědaví, jak to ta babka zvládne. Vážnou situaci jsem zlehčila humorem, hole přehodila do jedné ruky a se slovy "zadek to jistí" jsem se usadila na balvanu a sjela dolů. Pak ještě pár drobnějších překážek .......a Modlivý důl je přede mnou. Je to opravdu nádhera. Kaple vytesaná do oranžové skály. Lomený oblouk jako vchod. Ten však chrání kovaná brána. Uvnitř je vidět kromě sochy Marie také nějaká hrobka. Leží tam postava. Zákoutí obestoupené ze všech stran jako nádvoří žlutooranžovými skalami protkávanými barevnými žilkami. Proti kapli lavičky pro unavené poutníky. Ono to bylo poutní místo.......(pověsti a historie kaple)


Od Modlivého dolu již sestupujeme příjemnou lesní cestou a vyjdeme u silnice hned před hotelem. Jsme ve Svojkově. A zjišťujeme, že Modlivý důl je součástí svoujkovského okruhu. Proto o něm nebyla zmínka ve Sloupě. Z lesa se také ocitáme na prudkém slunci. Je pořádný pařák. Odsud jede do Č Lipy autobus. Navrhuji naobědvat se v této restauraci a jet autobusem. Fajn, času máme dost, autobus jede až před čtvrtou a je půl druhé. Po obědě zaskočíme ještě na hrad Svojkov. Je odsud 200 m. Souhlas. Restaurace opět velmi příjemná, byli jsme tu jediní hosté. Všichni jsou určitě na plovárnách. Moje chuťové buňky jsou potěšeny, nožičky odpočívají, vychutnáváme si dovolenou při pivečku na závěr hostiny.
Na ten hrad jsem tedy zvědavá. Je tady za rohem a není ho vidět? Není, protože je zarostlý lesem a zarůstá i cestička k němu. Vystoupali jsme opět ke skále vydlabané dokonce na patra. Je tu náznak nádvoří s bránou rovněž ze skály, z nádvoří do patra jsou naznačeny jakoby schody. Ale velmi mělké a velmi úzké. Michal lituje, že se nemůže dostat nahoru. Pomyslím si, že to je dobře, kdo ho pak bude tahat dolů. "Chi chi, jupí, už jsem tady, vyfoť mě." pokřikuje z horního okna. Cvak! a už si ho nevšímám. Fotím si kytičky a broučky, hrad již vyfocený mám. "Mamí, mamko, pojď sem, já se nemůžu dostat dolů. Jak mám slézt?""Jak jsi tam vylezl, tak také slez !" Obešla jsem hrad a Michal sedí nad úzkým schod ištěm ve výklenku dveří a neví si rady. Chce mi hodit foťák. "Zbláznil ses? Já ho nechytím a pak budeš nadávat, že jsem ti ho rozbila. To mám volat hasiče, aby tě sundali nebo co?" Asi mě chytá hysterie. Musíme ale něco udělat. Po několika marných pokusech stále sedí nahoře. Napadá ho, že seskočí. To zakazuji, jak ho potáhnu se zlomenou haksnou. Prohlížím si schody. Jsou hodně mělké a zaoblené, spíš takové ohlazené jamky ve skále, část schodiště je jen hladký žlábek zřejmě vydlabaný stékající vodou při deštích a částečně přes něj přesahuje skála. Už to mám:"Slez opatrně z toho výklenku, foťák si přehoď na levou stranu a sedni si na zadek. Pak natáhni pravou nohu a polož ji do toho vymletého žlábku, levou nohu vlož do jamky původního schodiště. Pravou rukou se přichytávej skály, levou kontroluj skálu u zadku. Nyní zkus levou nohu vložit o jednu jamku níž a pravou nech napnutou ve žlábku, jenom ji zkus posunout". Stojím pod ním a pozoruji, že mu to jde. Nevidí pod sebe na jamky, proto ho naviguji. Konečně je dole. Jsem naštvaná, neodpustím si pár jedovatých poznámek. Chci být odtud pryč.

Už sedíme ve stínu zastávky, autobus pojede za chvíli. Dávno tu měl být. Stále nejede. "Díval ses pořádně? Já tak vysoko nevidím." "Jo díval" odpoví Michal a jde to zkontrolovat. "Jejda, v době školních prázdnin nejede a už odsud nejede nic".
Co teď? Chvíli mám v hlavě prázdno! Podle mapy a jizdního řádu zjišťujeme, že k zastávce U sedmi trpaslíků je to jeden kilometr.Tam už to známe a jízdní řády odtamtud mám napsané, protože původní plán byl dojít až tam. Ale v horku je člověk unavenější. Nedá se nic dělat za 16 minut jede jeden autobus a v 17 hodin další. Šlapeme po asfaltce k trpaslíkům. Asfaltový povrch je na moje bolavé paty zabiják. Mám pocit, že jdu už jen rukama. Opírám se o ty hole tak, že je snad zlomím, jak chci ulehčit nohám a snažím se nevnímat bolest, snažím se na ni zapomenout. Takový trénink mi dával za mlada otec při dálkových pochodech. Možná proto mám tak zrasované nohy. Moje nejdelší tůra byla 108 km za 28 hodin,ale to mi bylo šestnáct. A nyní se tu vleču jak slimák. Ale bojuju, snažím se zrychlovat, aby se nohy dotýkaly země kratší dobu. Jde to, už šlapu zase docela dobrým tempem. Myslet na něco jiného. Tady už to znám. Míjím odbočku k lesnímu divadlu, je ze silnice vidět. Ožívám! Napadá mě, že se dá jít přes lesní divadlo zpět k Sloupu a mohu krásně vyfotit hrad od rybníčku. Přestává mě všechno bolet. To už je kousek a ten autobus v 17 hodin jede i od hradu. Krásně načasováno. Ale Michal je daleko přede mnou, volat nemá smysl, zkusím to mobilem, ale nebere ho. Tak šlapu za ním. Už vidím zastávku, musím mu říct, co mám v plánu. Mává na mne, ať si pohnu. V tom vidím od Sloupu přijíždět autobus. Dávám se do běhu, protože je mi jasné, že Michala už nezdolám a hradu s rybníčkem se musím vzdát. Jsem udýchaná a mám pocit, že je na této dovolené něco špatně. O dovolené si má člověk odpočinout a já jsem docela utahaná......:-) Na večeři odmítám jít, opět to reším polévkou ze sáčku a chlebem. Na závěr kávu. Při kávičce si mobilem povídám s kamarádkou, mám ji v přátelích, tedy za paušál mohu volat neomezeně a opět se mi dovolená líbí.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Babeta Babeta | E-mail | Web | 21. ledna 2013 v 17:07 | Reagovat

Pokračuji v pročítání vašeho dovolenkového deníku zase dnes.
Děkuji za pěkně zprostředkované zážitky. Taky míváme někdy s mužem o dovolených takto napjatější chvíle, kdy nám hrajou nervy a s emocema by se dal vykřesat oheň, ale pak se zase zklidníme. Vedro opravdu dokáže udělat své.
Pamatuju si také na jednu podobnou krizi, kdy jsme dělali výstup na Králický Sněžník, a pak jsme šli zase jinou cestou dolů. Před cílem cesty se už stmívalo, měla jsem už  dost a na posledních dvou kilometrech do cíle jsem už myslela, že mi upadnou nohy. Na nás u Stříbrnice naštěstí čekalo naše zaparkované auto, ale vybavuju si tu bezmoc, s jakou jsem do něj lezla a že jsem jednu nohu málem nevtáhla dovnitř. :-D
Na hradě Sloup jsem byla kdysi taky jako malá, též si z toho už skoro nic nepamatuju.
Vzpomínám si také, že jsme navštívíli Panskou skálu u Kamenického Šenova, které se říká Čertovy varhany.

2 MarijaKes MarijaKes | E-mail | Web | 22. ledna 2013 v 21:00 | Reagovat

Na  Čertovy varhany jsme se také chtěli podívat, ale to jsme nakonec vynechali již v začátku při plánování. Já si každý rok říkám, že dovolená bude letos odpočinková, ale když člověk toho chce co nejvíce vidět, vždycky z toho je maraton. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Děkuji vám všem, že jste nelenili, mrkli na můj blog
a dokonce posíláte komentáře.
Budu se snažit návštěvu oplatit.
Přeji hezký den.