Dovolená 2017 - 2. den - To nemůžem přežít

25. června 2018 v 15:56 | MarijaKes |  Cestopis z Litomyšle a blízkého či vzdáleného okolí
aneb tady vypustím duši.

V neděli 23. července 2017 se probouzíme do svěžího, prosluněného rána. Nemusíme pospíchat. Autobus na plánovaný výlet nám vyráží ze zastávky jen pár metrů od penzionu a až v 9:10 hod. V klidu posnídáme čajíček a pečivo, já se uvelebím na terase. Michal se mnou nechce snídat venku. Terasa není celá naše a prý, co když tam přijde i někdo cizí. Nechápu tu jeho logiku. Spíš si myslím, že chce snídat opět u počítače.

(náhled itíineráře na dnešní den jako ukázka mé připravy - popis, mapy, jízdní řády- samozřejmě my ho máme ve složce každý list ve formátu A4 tedy pěkně čitelné)

Na tento den máme plánovaný výlet na Andrlův chlum ve dvou variantách. Jedna je s koupáním Na Mandlu poblíž obce Řetová, kam sejdeme po modré značce z Andrlova chlumu a druhá varianta je sestup do Ústí n. Orlicí. Koupání Na Mandlu mi doporučila blogerka VendyW. Informace na internetu sdělují, že je zde kromě koupání i restaurace, proto nás tato varianta láká více. Trochu turistiky, trochu povalování, oběd přímo u vody, plavání. Ale pravděpodobně z toho nic nebude. Rýsuje se sice krásný den, ale v noci mne vzbudil opět déšť a protože už se těch přeháněk konalo několik, země bude mokrá a na ležení u vody nevhodná a navíc i meteorologové vyhrožují dalšími přeháňkami. Přesto si balíme i ručníky a plavky, však konečné rozhodnutí padne až pod Stříbrnou krasavicí, jak se přezdívá rozhledně na chlumu.

(varianta s koupáním)

(varianta výletu bez koupání - šlapat do Ústí nad Orlicí)


Za chvíli přijede autobus, nálada je skvělá, sluníčko svítí. Z autobusu sledujeme opět zastávky, protože mineme i zastávku na rozcestí do Mandle, odkud bychom v případě koupací varianty odjížděli k večeru domů. Velmi brzy a velmi rychle však zjišťujeme, že dneska si nezaplaveme. Sluníčko se leklo, někam zmizelo a na obloze se snad tvoří nebezpečná supercela? Obloha opravdu vypadá tak hrozivě, že se tomu ani nechce věřit. Michal jen mává rukou, že to nic není, že pršet nebude. Nevím, kde bere tu jistotu. Asi utěšuje sám sebe. No co naplat. Deštníky máme, na chlumu je turistická chata, není to daleko. Ta obloha mě děsí. Bez váhání vypouštím část dříve plánovaného odskočení po modré značce na Janderovu vyhlídku. Autobus nás vyplivnul na silnici v lese do nevlídného šera a v dálce se ozývají hromy. Bouřka? To néé!!! Nemáme se kam schovat. Žlutá značka na Andrlův chlum nás vede kolem Vicenovy studánky a hned stoupáme do kopce. Začíná drobně kropit. To zvládneme. Ještě se snažím udělat snímek lesní pěšinky v planině, ale už vím, že další focení nebude. Déšť zesiluje, už to bez deštníku nejde.


Nebezpečně se blíží i bouřka. Je to tady. Z nebe se na nás valí provazy vody, deštníky jsou téměř na nic, ale statečně je držíme nad hlavami. Bojím se té bouřky. Stoupání je čím dál prudší a i ta bouřka je přímo nad námi. Každý blesk je okamžitě doprovázen příšerným praskavým hromem. Je mi zle. Tohle nemůžeme přežít. Vždyť pod vysokými stromy jsme ohroženi nejvíce. V brašnách máme baterky k foťákům a v mobilech. Tak nějak cítím, že ta elektrika se musí přitahovat. Michal se směje, jak rychle běžím najednou do prudkého kopce. V jedné ruce deštník, v druhé obě trekové hole, sotva popadám dech a všechno dění kolem se jen zesiluje. Žlutá značka nás nyní vede kolmo na vrstevnici s hustým řádkováním. Jsem vyčerpaná, těžko se mi dýchá, mám pocit, že mne nohy už neunesou. Možná, kdybych věděla, kde asi jsme, jak daleko to máme k turistické chatě.....To prudké stoupání by mi mohlo naznačit, kde asi jsme podle mapy, ale nemohu se zastavit a studovat mapu. Při bouřce se radí sejít do nižších poloh, nestát pod stromy..... To se snadno řekne. Cesta zpátky je nesmysl, na kopci je záchrana. Ale kde je ten vrchol kopce? Jsem na konci svých sil. Blesky ani nevnímám, jen ty ostré praskavé řvoucí hromy, které se nepřestávají ozývat. Přitom vím, že hrom mi neublíží, že hlavím nebezpečím je blesk...Srdce mi buší, dech se krátí....někde tady, možná blízko je vytoužený cíl....ale já na něj nedosáhnu.... Byl to jen okamžik, běhen kterého se mi v hlavě promítli všichni mí blízcí....

Dorazili jsme k silnici. To vypadá nadějně, ale pocit, že bouřka na nás nyní lépe vidí, že nás může lépe stíhat mi bere síly. Silné provazy vody bičující asfalt se odráží, jakoby se chtěly vrátit. Prorážíme tu hustou skoro neprůhlednou vodní záclonu už z posledních sil. Vidím nějakou zeď. Naděje. Jsme tu? Jsme u cíle? I kdyby byla chata zavřená, někde se určitě najde přístřešek, pod který se schoulíme. Nevěřím vlastním očím, nevěřím, že jsme to dokázali. Michal je na tom lépe, však je o čtvrt století mladší, ale já stále těžko popadám dech, ale s úlevou, že jsme se složili pod střechou terasy turistické chaty. Nemohu ani mluvit. Zatím nezkoumáme, zda je otevřeno, já se jen snažím vyrovnat dech a ani nemyslím na to, co bude dál, kam se vrtneme. Nyní vnímám, že se citelně ochladilo. Také mám na sobě jen mokré tričko bez rukávů. Kdybych si předtím oblékla mikinu, asi bych na tom byla hůř. Takto mám pro případ nouze kus suchého oděvu v batohu. Zdá se, že déšť pomaloučku slábne a s ním se vzdalují i hromy. Udělali jsme dobře, že jsme si vzali i ty ručníky. Hned je člověkovi lépe, když poutírá osprchované údy. A vůbec nikoho z nás nenapadlo pořizovat dokumentární snímek. Byli jsme totálně vyčerpaní....

S potěšením zjišťujeme, že chata je otevřená, avšak na oběd je příliš brzy, hlavě, že se můžeme trochu vzpamatovat v teple chaty. Věříte, že jsme si v tom letním dnu objednali grog? Jen servírka se na nás dívá trochu naštvaně, asi že jí tu všechno zamáčíme? Možná to je jen můj dojem. V lokále je sice dost šero, šetří se světlem, ale nějak mi to po chvíli nevadí. Auty přijíždí skupina lidí a jdou do salónku. Aha, tady se bude konat nějaká oslava. Dobře, že kvůli tomu nezavřeli pro veřejnost úplně. Nebo pak zavřeli? Měli otevřeno jen pro hosty, které čekali a my jsme se vetřeli? No každopádně jsem se vetřeli ve správný čas a grog nás zahřál a padl k duhu.

(Andrlův chlum s penzionem)

Je pár minut po 11 hodině, už neprší, ani nebouří, ani asfalt před chatou nesvědčí o nějaké velké bouřce. Trochu se rozhlédneme kolem, ale na tu rozhlednu fakt nepolezu. Myslím, že jsem dnes již překonala svůj výkonnostní rekord. Ještě nyní se mi třesou stehna. Nejhorší kilometr v mém životě. 1,1 km s převýšením 124 m za cca 18 minut s bouřkou nad hlavou a batohem na zádech.



(po zelené značce do Ústí nad Orlicí)

Už půjdeme jen dolů, žádný kopec nás nečeká. Zelená značka nás vede křížovou cestou kolem kapliček schovaných v lesním porostu. Ale les už není tak vysoký. Lesní chodníček je místy dost vymletý deštěm, ale neprší a to je hlavní. Do Ústí n. Orlicí k nádraží to máme necelé 4 km. To už snad dojdeme bez úhony. Blížíme se k Ústí a opět vytahujeme deštníky. Ale nebouří. Pomalu zjišťuju, že mi nevadí déšť, klidně ať si prší, ať si proprší třeba celá dovolená, ale proboha, ať nás nezastihne v lese bouřka.



Na kraj města jsme dorazili ve 12 hodin. Čas na oběd. Opět stoupání na náměstí, sluníčko slibuje, že se za chvíli osmělí vykouknout a potěšit nás. Vítá nás úplně vylidněné město. Tedy, když se řekne vylidněné, zní to dost děsivě. To si pak člověk představí oprýskané domy s rozbitými okny, zahrady zarostlé náletovým křovím.... Ale ne, je to prostě nedělní klid. Všichni spořádaně sedí u svátečního oběda, co by dělali ve městě. A ti, co nesedí u oběda, jsou někde na výletě. A my co jsme na výletě tady, hledáme možnost zasednout spořádaně k obědu. Ještě však toužím po malinkém posezení, po posilnění u kávy. Míjíme cukrárnu a tam si dáváme ledovou kávu. Cítím se nějak unavená.



Na oběd zajdeme do Hernychovy vily, kde je muzeum, i penzion s restaurací nebo spíše pizzerií. Na oběd jsme čekali hodinu. Byli jsme na to ale upozorněni a souhlasili jsme s tím. Už se nám nechtělo trmácet někam jinam. Už jen to, že tu bylo plno, dávalo tušit, že tu vaří dobře. Neměla jsem chuť na pizzu. Dala jsem si smažený sýr s hranolky a Michal noky s uzeným a zelím. Čekání jsme si zpříjemnili dvojkou bílého a vyprávěním zažitého dramatu v lese. Já jsem čekání využila i na prohlídku vilové zahrady. Není velká, ale pěkná. Kousek za vilou, a ze zahrady je i vidět, je park Kociánka. Tam se chci podívat hned po obědě. Ještě jsem podobně řešenou oddychovou zónu neviděla.

(Hernychova vila)


Líbí se mi tady a stále jen fotím a nevím, jak bych nejlépe vystihla jednotlivé koutky. Začínají mne bolet záda. Od bolesti mi pomůže na chvíli zalehnout v poloze na znak. Ale kde, že? Musím to nějak vydržet, však už půjdeme pomalu na autobusové nádraží a pojedeme domů. Samozřejmě zaskočíme ještě ke kostelu. Vedle je i fara a já jsem bojovala s myšlenkou zazvonit na pana faráře, zda by mi neukázal varhany. Ono se říká, že líná huba holé neštěstí. Někde jsem totiž četla, že se návštěvník má obrátit na duchovního, pokud si chce kostel prohlédnout. Ale to myslím bylo vloni ve Vranově nad Dyjí a každý možná takové možnosti nenabízí. Samozřejmě, že Michal mne od podobného záměru dost důrazně zrazoval. Vlastně mi zakázal dělat ostudu. :-D

Musela jsem se tedy smířit s nakukováním přes mříže a sklo. Je zajímavé, že i přesto jsem na varhany viděla. Byly nějak zvláštně umístěné. Tedy viděla jsem jen část celého nástroje.

Autobusové nádraží je prázdné, docela obyčejné, bez zastřešení, takové jako u nás. U hlavní budovy, dost daleko od nás, sedí skupinka nějakých hlučných mladíků a tak se vůbec nestydím chovat se neslušně a zaujmout na jedné z laviček znakovou polohu. Moje záda ji vyžadovala a já jim vyhověla.

(Odpočinek na zastávce autobusu a následně doma)

O půl páté odpoledne už odpočívám v posteli a je mi fajn. K večeři si dáme ještě zbytky zásob dovezených z domova. Zítra se zajdeme podívat i do pekárny, kterou jsme objevili při brouzdání městem. Druhý den plný adrenalinu je za námi. Ještě se dohodnout, kam vyrazíme zítra. V plánu byl hrad Svojanov, ale zase má pršet a proto volíme zámek Letovice. Je ve městě, snadněji se před případným deštěm ukryjeme. Kousek odtud je možnost koupání, ale to opět vynecháme. Nějaký krásný den bych chtěla věnovat prohlídce areálu v Nových Hradech a to opravdu nesmí pršet. Takže zítra pravděpodobně do Letovic.

Jéjda. Já mám na lýtku klíště. Ale to určitě není z dnešního výletu. Dovezla jsem si ho nejspíš ze zahrady, protože na jeho existenci mne upozornil teprve svědivý pupínek. Naštěstí mám s sebou takovou vodičku z lékárny se speciální pinzetou, snad se mi to podaří. Zakápnu celé klíště, kapička se změní v gel, ten ztuhne a klíště se buď odstraní s tím ztuhlým gelem nebo se pak vykýve pinzetou, ale v tu chvíli je již mrtvé a neinfikuje mne.Jsem trochu nervózní, ale daří se. S klidem usínáme u televize.


K cestování krásné dny přeji

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Markéta Markéta | E-mail | Web | 25. června 2018 v 17:53 | Reagovat

Při objevování přírodních i kulturních krás, nemáte nouzi o napínavé zážitky. Já bych se v té bouřce taky bála!

2 Libby Libby | E-mail | Web | 25. června 2018 v 18:01 | Reagovat

Další pokračování bylo dramatické, ale všechno dobře dopadlo :-) V bouřce být v lese není žádná sranda, vůbec se nedivím, že ses bála :-)

3 Kitty Kitty | Web | 25. června 2018 v 19:18 | Reagovat

Bála jsem se s tebou a nevěřím, že se Michal nebál. Asi tě nechtěl ještě víc lekat... Zítra nebo jindy snad bude líp. V Letovicích mám přízeň, kdybych věděla... ;-)

4 VendyW VendyW | E-mail | Web | 26. června 2018 v 11:35 | Reagovat

Vidíš, a já na Andrláku zatím za celou dobu co tu bydlíme nebyla. Ta rozhledna je nová, no tedy, stojí tam asi deset let, a hned při jejím otevření z ní skočil nějakej kluk. Předtím tam byla rozhledna dřevěná.V Hernychově vile byla dřív hudebka, než jí postavili vedle tu moderní budovu. Kociánku mám na blogu taky nafocenou, kdysi jsem tam byla na ÚP a měla jsem čas než pro mne přijel muž, a tak jsem si ho krátila focením. Teď už zas vypadá trochu líp, nicméně to měla být květinová oáza uprostřed města, ale to to totálně zazdilo a vůbec jí neosázeli podle daného projektu.

5 Ježurka Ježurka | Web | 26. června 2018 v 14:07 | Reagovat

Tak to bylo dobrodrůžo, ale já se bouřky taky bojím, tak jsem četla s respektem a jsem ráda, že to dopadlo dobře. A to klíště mne taky vyděsilo. Já ho v životě naživo neviděla a vůbec mi to nechybí.

6 Iva Iva | E-mail | Web | 26. června 2018 v 22:38 | Reagovat

Maruško, ty tvoje reportáže z výletů jsou zajímavé a krásně nafocené. Dostanu se s tebou do míst, kde jsem nebyla a doma nezmoknu. ;-)  :-)

7 Jarka Jarka | Web | 29. června 2018 v 9:36 | Reagovat

Řádění přírodních živlů mám ráda, ale z bezpečí domova! Také by ve mě byla malá dušička a ještě ten neschůdný terén... Tentokrát to bylo moc napínavé čtení a jsem ráda, že s dobrým koncem. ;-)  :-D

8 Intuice Intuice | E-mail | Web | 30. června 2018 v 17:30 | Reagovat

První odstavec mne hodně pobavil. - důvody Michala, proč jíst uvnitř, znám. :-) Krásně jsi popsala bouřkové letění do kopce, bez popadnutí dechu. Jo, někdy je člověk na pokraji svých sil a už počítá andělíčky. Ještě, že nahoře byla chata s připraveným grogem, to asi hodně pomohlo. Na pohledy servírky bych se vyprdla. Ten Michal vpředu na snímcích mi připomíná mého syna na výletech, taky je stále vepředu. My oba s mužem hodně fotíme. :-) Taky bych si dala raději smažený sýr s hranolkami. Zakázal dělat ostudu, tak to jsem taky často varována. :-P  :-D Poloha na zádech mi taky vždycky pomůže, je nejideálnější. Klíšetě už jsem neměla snad 10 let, naštěstí. :-)

9 Sugr Sugr | E-mail | Web | 1. července 2018 v 7:26 | Reagovat

Páne jo, jste stateční, že to všechno zvládáte, krásné poznatky i za cenu únavy. ;-)

10 DRAK DRAK | Web | 3. července 2018 v 10:55 | Reagovat

jako vždy krásné putování!
a dostal jsem chuť na smažák :-)

11 Ji Hei - Fotografie Ji Hei - Fotografie | E-mail | Web | 6. července 2018 v 22:03 | Reagovat

Maruško, to tedy bylo dobrodružství - jste borci, že jste to všechno zvládli! Krásně jsi to popsala i zdokumentovala :).
Z bouřky v lese mám taky strach, ještě jsem to nezažila a snad nezažiju :). A co to klíště? Podařilo se ti ho vyndat?

12 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 10. července 2018 v 18:53 | Reagovat

Maruško, to tedy bylo drama, brrrr.... :-(  :-)

13 MarijaKes MarijaKes | Web | 10. července 2018 v 21:01 | Reagovat

[1]: Ale má to pro mne výhodu. Už se vůbec nebojím deště. Klidně ať si prší, jen aby nehřmělo. :-)

14 MarijaKes MarijaKes | Web | 10. července 2018 v 21:02 | Reagovat

[2]: V pondělí jsem byla na zahradě a po jedné hodině začalo trochu pršet. Vůbec mi to nevadilo. :D Ale kdyby byla bouřka, už bych se tam klepala, jak se dostanu domů. ;-)

15 MarijaKes MarijaKes | Web | 10. července 2018 v 21:05 | Reagovat

[3]: Možná se také bál, ale on je takový, že si nepřipustí nebezpečí. Často se tím pádem dostane do situace, ze které se pak těžko dostává. Třeba vyleze někam na zřícenině hradu a pak nemůže dolů. Je nezodpovědný, ale spíše nedokáže domyslet důsledky. Hlavně se smál, jak najednou pádím do kopce.

16 MarijaKes MarijaKes | Web | 10. července 2018 v 21:07 | Reagovat

[4]: Ta umělecká škola je pěkná, říkala jsem si, že je to novostavba. Rozhledna je dost vysoká a nevím, zda bych na ni lezla, asi by mi vadilo, že vidím dolů pod schody. Ale už jsem vylezla ledaskam, ale tady jsem to nezkoušela, byla jsem ráda, že dejchán. :D

17 MarijaKes MarijaKes | Web | 10. července 2018 v 21:08 | Reagovat

[5]: Klíšťat už jsem měla hodně. Dost často si ho přinesu ze zahrady, bývají v rybízu. Asi se tam dostanou z vysoké trávy na louce. Zatím jsem ale neměla žádné potíže. :-)

18 MarijaKes MarijaKes | Web | 10. července 2018 v 21:09 | Reagovat

[7]: Také bouřku miluju v teplíčku a třeba zalezlá v posteli s knížkou nebo chytám blesky foťákem. :D

19 MarijaKes MarijaKes | Web | 10. července 2018 v 21:12 | Reagovat

[8]: O té chatě na kopci jsem věděla, proto to byla pro mne naděje. Všal jsem si ze servírky nic nedělala. Možná také, že se mi to jen zdálo. Michal ten je stále v předu. Raději chodím s manželem, ten počká a vždy posedíme, ale Michal jakmile ho dojdu, tak se zvedne a jde dál. Už jsem mu říkala, že si najdu nějakou spřízněnou duši na výlety, někoho komu budu stačit. :D

20 MarijaKes MarijaKes | Web | 10. července 2018 v 21:13 | Reagovat

[10]: Taková chuť se dá snadno splnit. :-)

21 MarijaKes MarijaKes | Web | 10. července 2018 v 22:23 | Reagovat

[11]: Klíště se podařilo vyndat. Už v tom mám zkušenosti. Na zahradě, která je pod lesem a nad loukou chytnu klíště snadno. letos už jsem také jedno malinké měla, když jsem sbírala rybíz. Ale zatím vždy bez následků. Asi u nás nejsou nakažená klíšťata. :-)

22 Ji Hei - Fotografie Ji Hei - Fotografie | E-mail | Web | 14. července 2018 v 22:24 | Reagovat

[21]: Tak to je dobře, že šlo bez problémů vytáhnout. Já mám z klíšťat hrůzu.. :-|. V přírodě jsem chodící repelent :-D  ;-).

23 MarijaKes MarijaKes | Web | 14. července 2018 v 22:44 | Reagovat

[22]: Ty se chránit musíš. Při focení vroučků určitě mnohdy v trávě ležíš, klečíš a jinak polohuješ. :-)

24 Ji Hei - Fotografie Ji Hei - Fotografie | E-mail | Web | 14. července 2018 v 23:51 | Reagovat

[23]: Přesně tak, Maruško :). Kolikrát si říkám - nevlezu do té trávy.. ale ten motýl, nebo brouk je zrovna tam. Znáš to. Kolikrát člověk ani přesně neví, co v tu chvíli fotí. Pak na to doma kouknu a zjistím, že je to třeba kriticky ohrožený druh a jsem ráda, že tu fotku mám. Kdo ví, jestli bych to zvířátko ještě někdy potkala..
Měj se moc pěkně, Maruško! :)

25 MarijaKes MarijaKes | Web | 15. července 2018 v 19:45 | Reagovat

[24]: Děkuji za přání a i tobě přeji dobré světlo a skvělé úlovky. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama




Děkuji vám všem, že jste nelenili, mrkli na můj blog
a dokonce posíláte komentáře.
Budu se snažit návštěvu oplatit.
Přeji hezký den.